Pájení kovů

Pájení kovů patří k vcelku jednoduchým, ale velmi účinným způsobům, jak napevno spojit dva kovy. Aby se nám nepletlo, zda je spoj pájený nebo svařovaný, rozdíl je v tom, že při svařování jsou části spojovány teplotami na úrovni jejich bodu tavení, kdežto u pájení je to teplota na bodu tavení pájky, tedy mnohem nižší, než je teplota bodu tání oněch materiálů.

Na pohled to poznáme také podle toho, že při svařování je spoj stejný jako dotčené materiály, kdežto pájka má většinou barvu jinou.

Pájka

Pájka je hlavní složkou při pájení, i s tím, že pájka je jak zařízení pro pájení (pájecí pistole), stejně jako kov, který slouží jako spojovací prvek. Podle teploty se pájení dělí na měkké a tvrdé, kde rozdělovací teplota je asi 450 °C. Níž je měkké, výš tvrdé. Měkké pájky jsou většinou na bázi cínu a olova, tvrdé pájky se používají podle kovu, který se pájí, tedy jsou na bázi mědi, stříbra, niklu a olova, ale také z drahých kovů, zejména stříbro. Pájky jsou někdy přímo v drátu (trubička z cínu a s kalafunou), ale jinak jsou to tyče, dráty, pásky, granulované, sendvičové (vrstvené z různých materiálů), pastovité a práškovité, většinou všechny již obsahují tavidlo.

Tavidla

Protože povrchy materiálů jsou zoxidované, k dobrému spojení je třeba vedle začištěni použít tavidla. Ta dokáží vytvořit vhodné prostředí (neoxidační) a materiály pak lépe pájku přijmou (difúze) ke svému povrchu. Tavidla se dělí podle způsobu pájení pro měkké (kyseliny solná nebo fosforečná, kalafuna) a tvrdé pájení (borax), podle účinku s leptáním nebo bez něho. Pro tvrdé, tzv. kapilární pájení ve vakuu nebo redukční atmosféře (vodíku) nejsou zapotřebí žádná tavidla.

Způsoby pájení

Nejznámějším zařízením pro pájení je známá transformátorová páječka (pistolová páječka, pájka). Známe ji zejména při použití v elektronice. Nositelem tepla je zde měděný drát. Ale používají se i větší páječky s hroty, kdy jde o tzv. dotykový či lokální způsob. Používají se i moderní elektrické páječky. Pro hromadnější výrobu se používá proud horkého plynu nebo plamen. Lze pájet i v pecích, kde je nutná dokonalá příprava všech položek.

Domácí pájení

Kutilové většinou pracují s páječkou ohřívanou elektrickým proudem, nebo dokonce zastarale na plameni. Kovové součástky se zahřejí a přidá se roztavená pájka, která součástky spojí. Spoje pak samozřejmě nemohou být zahřáté na vyšší teplotu, než je tavná teplota pájky, součástky by se znovu mohly oddělit.Když se máme bavit o pájení, je si třeba říct, proč je to odlišná technologie od sváření. Pájením se spojují součástí roztavenou pájkou, která má nižší teplotou tavení, než spojované součásti. Při sváření se používá teplot až tavného stavu, takže lze svářet přídavným materiálem, ale i jen roztavením svařovaných částí v místech spojů.