Můj příběh je o tom, jak jsem získala přesně to, co jsem chtěla a pak jsem zjistila, že to není vůbec ono. Chcete vědět víc, čtěte dál…
Všechno to začala tehdy, když mě partner požádal o ruku. Začali jsme plánovat, svatbu, děti a taky jestli zůstane v byte v městě, nebo se odstěhujeme do baráčku na vesnici. Rozhodli jsme se, že pro děti bude nejlepší odstěhovat se z ruchu města na vesnický klid.
Celé měsíce jsme všechno vybavovali. Dali jsme si sice postavit dům, ale nebylo to na klíč, o celé stavbě domu jsme měli přehled, o všem jsme rozhodovali. O některých věcech jsme měli rozdílně představy, stávalo se nám, že jsme se hodně škaredě pohádali. Například – Zatím co já jsem byla vysloveně za filtry na vodu, můj tehdy už manžel o nich nechce ani slyšet a myslel si, že to jsou do vzduchu vyhozené peníze. Zkrátka jsme to neměli vůbec lehký.
Když jsme se do domů nastěhovali, vůbec to nebyla žádna sláva. Začínala jsem mít pocit, že ten dům je jako magnet na naše problémy… Pořád jsme se hádali, čím dál víc. Nechybělo moc, abychom jsme začali mluvit o rozvodu…
Nakonec jsme na to přišli, prostě jsme tam nebyli šťastní! Život na vesnici nebyl prostě pro nás. Pro naše dítě bol sice skvělý, ale co z toho když nemá spokojené rodiče a to je to, co dítě nejvíc potřebuje. Chyběla nám společnost, divadlo, kino, kultura. Po roku a půl trápení jsme se rozhodli dům prodat a vrátit se zpátky do města. Nic lepší jsme udělat ani nemohl. Náš vztah se viditelně zlepšil a všechno se vrátilo zpátky do starých kolejí. Klíčové pro nás taky bylo to, že jsme náš volný čas využívali znova tak, jak jsme byli zvyklí a tak jak to máme rádi.
Prosté život vesničana není pro každého.
Zanechte komentář